Las Meninas /Páry IV

Skromnost nepatřila k Picassovým ctnostem – od té doby, co ho Louvre krátce po Druhé světové válce pozval, aby na jeden den rozvěsil své obrazy vedle těch ze stálé sbírky, považoval se za jednu z hlavních postav evropského umění (obrazy tam zůstaly jeden den, Picassův dojem přetrval navždy). Stejně, jako je za takovou postavu považován Velazquéz.


Diego Velázquez - Las Meninas, 1656

Zatímco Velázquezovi stačily dvorní dámy i s infantkou jednou, Picassa uspokojil až celý harém – 301 let po Vélazquezovi, mezi 17. srpnem a 30. prosincem 1957namaloval infantek 58 a k nim i příslušný počet dvorních dam.
Nejen, že byl Vélazquez taky Španěl, ale byl Španěl, který byl v padesátých letech „in“ – díky portrétu Papeže Innocenta X. Francise Bacona.
První plátno, ze 17. srpna, je ze všech největší a také kopíruje Vélazquezovo plátno celé, jen ho Picasso srazil z vertikálního na horizontální, otevřel okna a roli malíře trochu umocnil. U Vélazqueze je kompozice promyšlená, každá postava má svou roli, místo a důvod, proč na něm namalovaná. Malíř je znázorněný tak, jak byl vnímaný v té době – jako poněkud opomíjená figura. Picasso namaloval malíře, tak, jak jeho roli vnímal on sám. Ač se držel stále levého rohu, nyní si malíř se svým stojanem ukousl daleko větší část rohu, než si dovolil Vélazquezův malíř (a tedy on sám).


Pablo Picasso - Las Meninas (after Velázquez), 17.8.1957

Na plátnech, která to první následovala Picasso Dvorní dámy rozřezal a znázornil je v detailech a výřezech.



1


2













3

1)Infanta-Margarita María 26.8. 1957
2) Las Meninas (Infanta Margarida Maria)14.09.1957
3) The whole Group, 4.9. 1957

Setkání / Páry III

Bonjour, monsieur Courbet je holdem Courbetovu mecenáši, sběrateli umění Albertovi Bruyasovi, který koupil většinu jeho obrazů a umožnil mu zorganizovat dvě výstavy (Však to taky byl bankéř).
Na obraze se nesetkává jen mecenáš a jeho sluha s malířem, který sám sebe zobrazuje jako Ahasvera, věčného žida, ale i dva druhy malířství - figurální s krajinomalbou.
Sám Courbet cituje jiné dílo - lidový dřevoryt z 18. století zachycující rozhovor bludného Žida se dvěma měštěníny.



Gustave Courbet, Setkání (Bonjour, Monsieur Courbet), 1854 (Montpellier, Musée Fabre)

Gauguinovo Setkání je ironickou odpovědí na tohle plátno a zároveň nepřímým výsledkem jeho setkání s Van Goghem a pobytem u něj v Bretani (rozhodně výsledkem méně senzačním, než ucho poslané poštou). Ironicky na obraze, kde místo bohatého mecenáše potkává prostou bretonskou venkovanku, komentuje proměnu postavení umělce v devatenáctém století a sám se staví do role romantického zneuznaného génia, vymykajícího se normám buržoazní společnosti.



Dobrý den pane Gauguine (Bonjour, Monsieur Gauguin). Olej na plátně. 1889.

Gauguinovo Setkání visí v Národní galerii v Praze - asi proto jsem ho ještě neviděla

Páry II

Marcel Duchamp udělal přesně to, co toužil udělat nejeden školák přinucený zbožně zírat na Monu Lisu. Namaloval jí knírek.
Ne pro všechny je totiž Mona Lisa tím Jediným Obrazem v Louvru, nebo v pomyslné obrazárně mistrovských děl, kterou si každý nese v sobě. Mnoho z těch, kteří poprvé vidí její originál si řeknou „A to je vše?“.
Jak jste čekali, že bude velké dílo, které si Leonardo da Vinci vždy a všude vozil s sebou? Jako Madonna ve skalách, se svými úctyhodnými 199 cm na 122 cm namísto skromných sedmdesáti sedmi centimetrů na výšku a 53 na šířku?
Taky jsem si myslela, že je větší…


Duchampovi se ovšem zdála i tak příliš velká a tak vzal pohlednici (19,7x12,4 cm) a pár tahy štětcem udělal z Mony Lisy muže (což bylo malé smeknutí panu Freudovi a jeho teorii o Leonardově homosexualitě) a z pohlednice umělecké dílo (čímž Mona Lisu shodil z piedestalu).
Jistě se slovy“Obraz, který nešokuje, nestojí za nic“ na rtech pod další verzi své ML napíše titul LHOOQ, hříčku, která se anglicky (s patřičným francouzským přízvukem) čte Look, podívej, a když se čtou rychle francouzsky iniciály, je z toho zase „elle a chaud au cul“, tedy „mezi nohama má oheň“. A jsme zase u předchozího příspěvku.
Mimochodem: Francoužští proletáři se spojili a prokázali nebývalý umělecký cit. Pohlednice je ve vlastnictví francouzské komuistické strany, která ji zapůjčila Centre George Pompidou.

Páry I

Počátek světa



Počátek světa je olejomalba Gustava Courbeta, z let 1855-1856, která pochopitelně ve své době vyvolala pozdvižení. Dílo prošlo rukama mnohých, včetně nacistů a Rudé armády, od roku 1995 visí v Musée d´Orsay v Paříži.

Počátek války



Ve světle Počátku světa, nepůsobí Počátek války tak dekadentně (byl součástí výstavy Dekadence now v Rudolfinu) a šokantně, jak by se na první pohled zdálo. Autorkou tohoto chytrého odkazu na Courbeta, z roku 1989, je ORLAN, francouzská umělkyně, známá svým projektem "Reinkarnace svaté Orlan",což je dílo, vedle kterého působí "Počátek války" jako ilustrace ke knížce pohádek. Projekt spočívá totiž v tom, že umělkyně od počátku 90. let podstoupila sérii 9 plastických operací, jejichž cílem bylo přebrat a promítnout na její obličej něco ze známých zobrazení žen v západním umění a stát se ideálem krásy tak, jak jej zachytili malíři- muži.Cílem projektu není překvapivě přiblížit se vzhledem libovolné stárnoucí pornoherečce, ani přilepení cedulky :složení:"PVC", ale poukázat násilí páchané na ženském těle.
Měla by tedy mít bradu Botticelliho Venuše,nos Psýché od Jeana- Léona Gérôma, rty Europy François Bouchera, oči Dianiny podle malby Školy Fontainebleau a čelo da Vinciho Mony Lisy. A opravdu! Spíše než o ideálu krásy, vypovídá její tělo o násilí spáchaném na jejím obličeji.(Přesto se mi zdá, že má její obličej výraz z renesančních portrétů...) Jste šokováni? Zhnuseni? Takové reakce by ale přece násilí mělo vyvolávat...
Veškeré operace byly živě přenášeny.

Dr. Brabander -Amedeo Modigliani,

Až so konce února je tenhle olej na plátně z roku 1918 k vidění v Obecním domě na výstavě "Amedeo Modigliani"